Kodaň - Malmö

4 dny za kopečky. 2 noci v Kodani, v Dánsku, 1 noc v Malmö, ve Švédsku. Neuvěřitelných 81,5 kilometru v nohách a jedna pořádná díra na účtu. Prostě jeden parádní letní víkend. Na sever Evropy jsem se chtěl podívat už dlouho a teď jsem zpátky doma a pořád vstřebávám všecko, co mi těch pár dní vnuklo.

A o některé z těch myšlenek se chci podělit. Bude to takový mix turistiky, politiky a společenské reflexe. A bude to dlouhé, hodně dlouhé. Tak si klidně přejeďte jen ty odstavce, co vás zaujmou titulkem:

TIVOLI, ANEB KDYŽ VŠECKO DÁVÁ SMYSL

O zábavním parku v srdci Kodaně jste toho určitě slyšeli spoustu. A není se čemu divit. Tivoli Gardens je skutečně místo, které stojí za to navštívit, i kdybyste nakonec nešli na jediný kolotoč nebo horskou dráhu. 83 tisíc čtverečních metrů atrakcí, stánků a barevných uliček působí jako svět z klasické pohádky. Všechno drží jeden vizuální styl, všechno na sebe navazuje.

Zapomeňte na českou pouť s náhodně rozesetými kolotoči a dunící diskotékou z devadesátek. V Tivoli je až neuvěřitelný klid, který občas rozčísne jen ječící člověk na horské dráze nad vaší hlavou. A najednou je večer, kdy se každý chodník rozsvítí barevnými lampičkami, a vy máte pocit, že byste tu mohli chodit hodiny a hodiny v kruzích a pořád neměli dost. Uprostřed hraje živá jazzová kapela, vedle šplouchá jezírko s lodičkami a vám se nechce zpátky do reality.

Tivoli je stojící důkaz toho, že všecko může být lepší, když to má jasnou vizi, dobrý nápad, jasný koncept a ten se uvede v život. Díky za tu nádheru!

KOLA, ANEB KDYŽ NENÍ AUTO SYMBOL STATUSU

Ještě, než mi to vyčtete – ano, já samozřejmě vím, že nejde srovnávat placatou Kodaň a kopcovitou Prahu v přístupu k cyklodopravě. Ani to dělat nechci. Spíš mě trklo do očí to, jak národy v té „bohatší“ části Evropy kola vnímají. Ale začněme naopak u nás.

Na Češích je vidět, že auto je pro nás do velké míry jakýsi symbol statusu. A je to pochopitelné. Ještě generace našich rodičů možná auto mít ani nemohla, nebo na něj čekali na dlouhých pořadnících, protože neměli ten „správný“ posudek. Po revoluci si tak spousta lidí tenhle nedostatek kompenzovala a postoj k autům pak přenášela na své děti. Stačí se podívat do jakékoliv debaty o cyklistice ve městech. Obecná představa o cyklistovi je, že je to buď „cyklofašista“, nebo nějaký hipster či chudý student, zatímco auto je pro takové kritiky pomalu fetiš, na který nikdo nesmí sáhnout a všichni se mu musí ve všem podřídit.

V Kodani uvidíte na kole pány v oblecích, dámy v krásných šatech, lidi všech barev, všeho věku, všech postavení. A mezi auty naprosto dominují ta úsporná. Ať už vysloveně elektromobily, nebo alespoň nejmenší typy karosérií včetně těch dvoumístných. Nejbohatší národ v Evropě zkrátka mnohem lépe chápe, že auto není symbol, ale jen další z celé řady dopravních prostředků, které se ve městě potkávají. A díky tomu se tu člověk cítí bezpečně i na rušných křižovatkách.

KAŽDÝ JE HYGGE SE STO LITRY NA PÁSCE

Že je Kodaň drahá, to jsem ta nějak tušil. Že je ale TAK zk***eně drahá, to by mě ani ve snu nenapadlo. 2 pizzy a 2 nápoje? 940 Kč. 15 minut dlouhá jízda MHD? 180 Kč. Za tři dny jsme utratili skoro 2 500 Kč jen za popojíždění po městě, a to jsme přitom přes 65 kilometrů po Kodani zdolali primárně pěšky.

S touhle znalostí se teď musím smát všem těch knížkám o tom, jak žít „hygge“ život. Taky bych byl jistě vcelku „hygge“, kdybych měl největší průměrný plat ze všech národů Evropy, sahající až ke stovce tisíc korun. U každé zmínky o „hygge“ se mi teď nutně vybaví titulek z amerických novin: „Oprah Winfrey radí, jak si poradit se stresem“, který kdosi na Twitteru sdílel s trefným komentářem: „Krok 1: Mějte bilión dolarů.“

VIZUÁLNÍ SMOG ANEB PRAHA PŘIDUŠENÁ

První den jsme šli pěšky prakticky přes celé úzké centrum města. A chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, co je v Kodani tak výrazně jiné než v mé rodné Praze. Poutače! Nebo spíš jejich téměř úplná absence. Netroufám si říct, proč tomu tak je, protože neznám dánskou regulaci vizuálního smogu, ale ten rozdíl mezi oběma města je do očí bijící. Praha skutečně bije do očí. Pěstmi.

Dánské ulice jsou vizuálně čisté. Popisky obchodů jsou maximálně decentní a s nějakými neony nebo grafickým peklem v podobě výloh a vývěsních štítů vyrobených ve Wordu se tu skutečně nepotkáte. Až tam jsem si uvědomil, jak odporně je naše krásná Praha zohyzděná místními podnikateli. Jsem rád, že to současné vedení Prahy vnímá a aktivně řeší. Snad se podaří z Prahy zase udělat tu elegantní dámu, kterou umí být.

COVID, ANEB SEVERSKÁ DISCIPLÍNA VERSUS ČESKÁ ANARCHIE

Dánové mají tak odlišný přístup k pandemii, že jim můžu jen tiše závidět. Severské národy jsou zkrátka velmi disciplinované, a tak je tu lidem dána mnohem větší důvěra, na druhou stranu např. v gastronomii jsou podmínky přísnější a na rozdíl od Česka tu na nich podniky trvají. Konkrétně:

Česko je pro Dány momentálně „zelená země“, proto jako cestující do Dánska nemáte povinnost absolvovat jakýkoliv test pro vstup do země. Pokud jste navíc očkovaní, nepotřebujete test nikdy nikde. Pokud očkovaní nejste, můžete se KDYKOLIV nechat otestovat na KTERÉMKOLIV testovacím místě, kterých jsou tu desítky, a to jak antigenním, tak PCR testem, a to VŽDY ZDARMA.

Testy se vám automaticky propojí čárovým kódem s vaším profilem, který si zdarma vygenerujete na vládou zřízeném centrálním webu pro laboratorní testy a tam najdete opět ZDARMA ke stažení všechny oficiální certifikáty. Profil vám pak slouží jako onen démonizovaný „Covid Pass“, bez kterého nemůžete vstoupit do restaurací a barů, dokonce ani na hotelovou snídani.

Obecně jsou ale Dánové velmi důslední v dodržování rozestupů a sebe-izolaci, pokud mají příznaky chřipky. Všude také visí informační tabule a cedule, vyzývající k dodržování opatření. Výměnou za to se aktuálně v Dánsku nemusí povinně nosit respirátory ani roušky. Dokonce ani v MHD nebo zmíněných barech a hospodách. Srovnejte to s přístupem Čechů, kteří potřebují mít všechno nařízeno a přísně vymáháno, jinak si jedou klasickou kombinaci sobectví a „boje proti systému“.

ČESKÝ MONO-KULTI OSTROV V BAREVNÉ EVROPĚ

Přiznám se, že jsem měl o Dánech a Švédech úplně jinou představu. Poměrně stereotypní představu. Byl jsem třikrát v životě v Paříži, kde člověk potká neuvěřitelnou směsici barev a etnických kořenů. Že ale stejnou směsku potkám na severu, jsem zkrátka netušil. Ne, Tome, průměrný Dán ani Švéd není plavovlasý viking. Člověk, aby tu vlastně o světlé vlasy zavadil! A jenom mě – troubovi z nejzápadnější části východní Evropy – to přijde divné. Až se trochu stydím.

A teď úplně slyším pár hlasů, co by rádi vypíchli nedávné bombové útoky v Malmö s nějakým jízlivým komentářem o migraci. Ona švédská policie bohužel nevede národnostní statistiky o útočnících. Jediné, co se tak dá s jistotou říct je, že nejčastější výbušná zařízení byly podle vyšetřovatelů staré jugoslávské granáty. Ach jo, zase ty slovanské drogové gangy...

PYŠNÉ DÁNSKO, PYŠNÉ ŠVÉDSKO. ČESKO.

Úplnou náhodou náš výlet vyšel na Pride Week. Celé město tak bylo oblečené do duhových vlajek. A když říkám celé, tak opravdu celé. Vládní budovy, obchody, muzea, stromy, pouliční lampy, domy...

A že festival hrdosti má v Dánsku úplně jiný statut, bylo na každém kroku evidentní. Na náměstích stály impromptu koncertní pódia, v ulicích se konaly desítky připojených akcí a speciálních eventů a festivalem se tu bavili stejně studenti jako jejich babičky, kterým sem tam trčela z kabelky malá duhová vlaječka na tyčce.

Večer pak náměstí ožila dobrou náladou a nezřídka jste tu potkali seriózní byznysmeny, kterým za pasem visely kožené důtky. Pro Dány (i Švédy) je prostě Pride to, čím být má: festivalem radosti, oslavou jinakosti a svátkem tolerance. Neviděl jsem jedinou negativní reakci na mnohdy extravagantní oblečky. Kam zmizeli ti strejdové, co se "na tu úchylnost nemůžou ani koukat"? Skoro se mi začalo po Česku stýskat. Skoro...

SEČTENO, PODTRŽENO

Co? Že jsem se vůbec nedotkl památek, výletů na zajímavá místa a zážitků? No jo. Naštěstí jsem z toho střihnul video: https://www.wevideo.com/view/2318889440

Co jsem tím vším chtěl ale říct, je ale tohle: Cestujte. Kamkoliv. Ideálně za hranice. Směr si zvolte sami. Koukejte kolem sebe, bavte se s lidmi, učte se jejich jazyky. To všechno vám dá úplně jinou perspektivu nejen na ostatní národy, ale hlavně – na ten svůj.

Jen pozor, aby pak na vás nepadl ještě větší žal z toho, s kým tu vlastní zemičku sdílíte.