Jak zfilmovat ignoranci

Lepší titulek mě k téhle bleskové recenzi nenapadl. Emily in Paris je totiž desetidílná sbírka stereotypů a kulturních klišé přenesených na obrazovky. Podtitul by z fleku mohl znít "co si Američané myslí, že ví o Francii".

Ačkoliv je seriál vyprávěný skoro jako Disneyovka, seriálová Emily není typická disneyovská princezna. Princezny v pohádkách totiž musí překonávat různé životní nástrahy vlastním úsilím a prochází při tom osobnostní proměnou. Emily je jen princezna. Sebestředná Američanka, jejíž jedinou hodnotou je, že je hezká. Objektivně je totiž místy až nesnesitelná bytost a těžko se s ní sympatizuje, i když právě to byl zřejmě záměr tvůrců. A proměna? Ta se nekoná.

Kulturní bariéry, které by mohly být zajímavý materiál, jsou tu jen prostředek k tomu, vytvořit gag. Nemají žádný jiný smysl. Všichni Francouzi mluví perfektně anglicky, dokonce i když zrovna nemluví s Emily ale jen mezi sebou. Všichni muži, které potká, se do ní instantně zamilují a vždycky ji nakonec zachrání z trablů, do kterých se kvůli nedostatku soudnosti a aroganci dostává. Některé situace jsou navíc tak tlačené na sílu, že místo úsměvu vyvolají lehký úšklebek.

Zbytek stopáže je sonda do hlubin toho, co si průměrný Američan myslí, že je Francie, potažmo Evropa. Dozvíme se, že Francouzi jsou skvělí milenci, co se po sexu nemyjí, že jejich rodiče chodí doma nazí, že Pařížani jsou nepříjemní a nevrlí a do práce chodí až na jedenáctou, aby potom dvě hodiny proseděli na obědě - a hlavně, samozřejmě mají všichni milenky a milence, navíc se svolením partnera.

Největší záblesk reality je moment, kdy francouzská kolegyně vyčte Emily, že "přijede do Paříže, neobtěžuje se naučit ani základy jazyka, k městu se chová jak ke svému lunaparku, ale diví se, proč se k ní ostatní nechovají přátelsky." Jako bych viděl některé "expaty" v Praze.

Přesto si jde seriál užít. Stačí u něj prostě jen nepřemýšlet.

A pak je tu ještě Lily Collins, která je jednoduše kočka.

3/10. Jedna za vizuál, dvě za Lily.