Bytová krize
Nedá se říct, že bych si žil v luxusu.
Nejezdím ani ve Škodovce,
natož v Lexusu,
a známky blahobytu
nenajdete ani v mým bytu.
Ne, mý dva plus ká ká vážně nehuláká,
že jsem ropnej šejk.
Co značkovej kus ve skříni, to fejk,
ale na rovinu
netrhá mi žíly a nehejbe žlučí,
že místo trika Gucci
a kabátku Armani,
nosím deset let
jeden vytahanej svetr od mámy.
Rádoby stříbro z nádobí
mi dávno slezlo v myčce
a jedinej majetek, co můj byt skýtá,
je pár levnejch kytar
a knížky na poličce.
No jo...
Ale co vlastně člověk potřebuje?
Nic.
Jenom trochu tepla uvnitř tý svý sluje,
stůl na práci
a jednu matraci,
kde může v jakýmkoliv stavu
jednoduše složit hlavu.
Pro foodies ještě sporák
(značky Mora),
kdyby náhodou nechtěli jít s dobou
a nosit si domů v kelímku Pho-Bo.
To je celý!
Nepotřebuješ každej půlrok
větší plasmu nad postelí
a zatímco půl světa trpí hladem,
čučet na Soukupův
čtyřicátej pořad v há dé!
Hele...
Vážně je tohle ta rozvinutá společnost?
Kobylky, co nikdy nemaj dost?
Nepotřebuješ to? Neva!
Teď je na to dvacet procent sleva!
Vánoce jsou každej měsíc,
dokud se z toho tvoje kreditka neoběsí.
Já už vlastně ani nevím, jestli lze,
vyhnout se Černýmu pátku na Alze.
My, že jsme ty nejrychlejší spermie?
Tohle že je Homo Sapiens?
Stačí, aby Apple vydal novej kus
ä stává se z nás Homo Erectus,
co si v orgastickým řevu
běží urvat svojí slevu.
Jsme jak zápasníci v ringu
na steroidech marketingu.
Pachatelé, ale i vlastní oběti.
A všichni nakonec hledáme
obyčejný obětí.
Někoho, kdo nás bude mít rád,
ať máme domek nebo hrad,
ať máme Porsche ve stodole,
nebo Favorita
a ještě na dvou kolech.
A jestli nesouhlasíš, tak jsi pěkně v lese.
Velkej dům a rychlý auto
ti vážně štěstí nepřinese.
Leda zástup dylinek a zlatokopky,
a Bůh ti zatím škodolibě drží stopky.
Tik, tak, tik, tak...
Slyšíš, jak ti tikaj?
Tak mu poděkuj,
že máš svojí garsonku na nároží,
kde můžeš večer co večer hlavu složit,
a místo věcí miluj milující lidi
- to nejvíc nedostatkový zboží.